Martin Krynický – O tykání

Autor: admin | 29.04.2010

Během předvánočního učitelského posezení jsme se s Aničkou Kohoutovou přeli o výhodách a nevýhodách tykání učitele se studenty. Naše debata vyprovokovala Aničku jednak k publikování její vlastní glosy a jednak k tomu, abych napsal svůj názor.
Byl jsem trochu pomalejší, ale zase je můj text rozsáhlejší (bude to vůbec někdo číst?). Úvodem bych chtěl všechny upozornit, že:
– K napsání textu jsem byl vyzván a nikdo ho nemusí číst.
-Většina textu se zabývá mými zkušenostmi ze Strakonic. Není na tom nic protitřeboňského, stačí si uvědomit, že ve Strakonicích jsem strávil jako učitel desetkrát delší dobu než v Třeboni a došel jsem tam k názorům, o kterých píšu.
– Nehodnotím, co je dobré a co je špatné obecně. Píšu o tom, co se líbí mě.

Jako učitel jsem začínal ještě jako vysokoškolák na gymnáziu Buďánka. Pod vedením tehdejšího ředitele Tomáše Houšky bylo před patnácti lety výkladní skříní alternativního přístupu ve školství. Tykání učitelům tam bylo naprosto normální, studenti neřekli řediteli jinak než Tomáši. I když měla Buďánka spoustu chyb, atmosféra školy, to, jak se k sobě chovali učitelé a minimálně tři čtvrtiny studentů, byla naprosto unikátní. Já osobně jsem v žádné škole podobnou atmosféru nikdy předtím ani nikdy potom nezažil a tykání jsem považoval ze jednu z věcí, které k tomu hodně přispívaly.

Když jsem přišel do Strakonic, moc jsem nad tykáním nepřemýšlel. Přišlo mi normální i žádoucí, a tak jsem ho nabídl ve svých třídách všem. Ne všude se uchytilo, ve třídách, které jsem nedostal na začátku, mi většinově nepřestali vykat a já to nijak zvlášť neřešil. Třídy, které jsem dostal od začátku, mně tykaly (s jedinou výjimkou). Všude to bylo stejné, rozhodl první měsíc, který jsme byli spolu.
Že tykání vadí některým kolegům, bylo jasné poměrně záhy. Doneslo se mi, že někteří můj přístup dokonce považují za sabotování jejich práce a přímé podkopávání autority učitele. Na druhou stranu kromě jediné kolegyně mi to nikdo z nich nikdy neřekl přímo a většině těch, kteří se mnou doopravdy spolupracovali, to nevadilo.

Přesto jsem se před odchodem do Třeboně rozhodl, že nebudu vyvolávat zbytečný rozruch a tykání v Třeboni studentům nabízet nebudu. Když jsme však ve třídách o tykání diskutovali (studenti strašně stáli o to, abych jim domluvil tykání i u mého nástupce), naprostá většina z nich mě přesvědčovala, abych u tykání zůstal. Když jsem se nad celou situací zamyslel, došlo mi, že mají asi pravdu, a rozhodl jsem se u tykání zůstat.

Proč je pro mě tykání lepší? Zkusím být upřímný.

Učil jsem devět let na škole, kde jsem sám studoval. Jednou z prvních věcí, kterou jsem prošel, bylo „srovnávání na stejnou úroveň“, se kterým přišly i nabídky na tykání. Během jednoho roku zůstaly v podstatě dvě skupiny kolegů (bývalých učitelů), se kterými jsem zůstal u vykání. První tvořili lidé, se kterými jsem se neměl rád už za mých studií, se kterými si prostě nejsme blízcí a nemáme důvod spolu interagovat jinak než zcela profesionálně. Druhou skupinu naopak tvořili učitelé, které jsem měl nejradši, ke kterým jsem cítil (cítím) největší úctu a u kterých jsem i já sám cítil tykání jako nepatřičné. Mluví o to pro vykání pouze zdánlivě. Ačkoliv si myslím, že náš vztah je velmi dobrý, není to přesně ten vztah, který bych chtěl mít se svými bývalými studenty. Je tam příliš mnoho úcty, příliš velký odstup, některé věci nejdou říct tak, jak bych je asi říct chtěl, některé věci asi nejdou říct vůbec. Nevidím v tom žádný problém, není to podle mě nic špatného, jde prostě jen o klasický vztah učitel-žák.

Myslím, že potřebuji od studentů něco jiného. Nestojím o to být autoritou, která studentům sděluje nezpochybnitelná moudra. Jsem přesvědčený, že v téhle roli jsem snadno nahraditelný a dnes, kdy není problém „cokoliv najít“, na první pohled i zbytečný. Spíš si myslím, že bych se měl snažit o to, jak natrénovat mozek mých studentů, aby dokázal s matematickými (fyzikálními) informace lépe zacházet (což samozřejmě znamená i některé si pamatovat). Komunikace v takové situaci musí být oboustranná. Já sice zůstávám odborníkem na matematiku, ale odborníkem na vlastní mozek je hlavně každý sám. Potřebuji, aby se studenti nebáli dělat přede mnou chyby, aby se nebáli upozornit na chyby mé. Martin se k těmto účelům hodí daleko lépe než ctihodný pan profesor. Myslím si, že více než cokoliv jiného komplikuje učení fakt, že studenti dělají spoustu věcí úplně špatně. V Třeboni jsem poznal, jak velkým handicapem je pro mě situace, kdy se snažím někomu vysvětlit, že něco nedělá dobře (kdo by to slyšel rád) a jsem místo role staršího moudřejšího spolupracovníka v roli toho, kdo se musí poslouchat (a který si svoje rady může strčit někam). Taky mám pocit, že nedostávám spoustu informací, které se ke mně dostávaly dřív.

Nemám rád oslovení „pane profesore“. Dobře si pamatuji, jak na něm nejvíc trvali ti, kterým nejmíň slušelo. Je trochu nepatřičné, když má někdo oslovovat profesore člověka, který se nezmohl ani na úspěšné dokončení doktorandského studia. Navíc úcta není jediné, co se s oslovením pane profesore pojí. Mnohdy je tak titulován spíše mimozemšťan, který prostě nemůže pochopit, co si studenti myslí, a se kterým je třeba prostě jenom vydržet v jedné místnosti, protivník, na které je každý podraz dovolený. Já osobně jsem cítil ve větě „Ahoj, Martine“ daleko víc úcty, než teď slýchám v pozdravu „Dobrý den, pane profesore“. Tykání většinou přicházelo, když se se mnou studenti začali být ochotní bavit upřímně, bez neustálého přetvařování a pečlivě promyšlených polopravd. A já jsem se pak vždycky cítil míň jako dozorce a víc jako učitel.

Jako každý normální člověk mám rád svoje jméno. Není o nic lepší než jakékoliv jiné, ale je moje. Každý, kdo ho použije, si ho musel zapamatovat a mluví přímo ke mně. Lichotilo mně, když jsem zjistil, že v perličkách kromě Hrušků, Chalupů a Sankotových vystupuje trošku jiný typ postavy jménem Martin. Každý si může vyzkoušet dosazením do věty: „XXX zapisuje do třídnice …“.

Tykání je pro mě natažená ruka. Znamená, že stojím o spolupráci a budu se snažit o to, aby byla co nejúspěšnější. Je to přiznání, že jsme odkázaní jeden na druhého a že vyhrát můžeme jenom společně. Je to výzva ke společné práci (jak ta dokáže dát někdy lidi dohromady). Samozřejmě to nemusí fungovat (a taky nefunguje) vždy, ale snaha tu byla.

Nebyl jsem vzorný student. Neučil jsem se na písemky, nepsal si taháky, nebojoval jsem o známky. Všichni se shodovali na tom, že studuji těžce pod své možnosti. Přesto jsem měl na konci studia u některých učitelů téměř výsadní postavení. Pramenilo z toho, že jsem se k nim choval normálně, bez poníženě pokrčených zad do očí a bez pohrdání za zády. Věděli, že jim řeknu přesně to, co si myslím. Už tehdy mě nedělala dobře válka, která se ve školách do dneška vede. Na jedné straně zkostnatělí učitelé, kteří se nezmohli na pořádný povolání, na druhé nezodpovědní nedospělí frackové, kteří si neváží toho nejcennějšího – vědění. A po několika dnech jsou na maturitním večírku všichni strašní kamarádi. Nabídka tykání je z mé strany vyhlášením, že minimálně jedna strana barikád bude prázdná.

Tykání je privilegium. Privilegium, které je možné odebrat tomu, kdo ho nedokáže zvládnout a nechová se tak, jak situace vyžaduje.

Tykání je lakmusový papírek. Vždycky, když ve třídě začalo převažovat tykání, zmizela bariéra a měli jsme k sobě blíž.

Tykání je brzda. Je docela jednoduché nadávat na někoho, komu musím prokazovat úctu. Tykání není povinné a každý mohl u vykání zůstat. Nadávat někomu, koho jsem i sám uznal za hodného tykání, je daleko těžší.

Tykání je symbol. Je to symbol jiné hodiny než většina ostatních. Hodin, kde se nehraje na formální úctu, kde se nepředstírá náročnost tím, že je dopředu jasné, kdo bude zkoušený nebo jaké bude zadání příští písemky. Je to symbol jiného vztahu.

Tykání možná může být pro studenty problém. Není pochyb, že třídy, na kterých jsem se podepsal, se občas chovaly jinak než většina ostatních (a někomu to vadilo). Na druhou stranu jsem je vždycky upozorňoval, že většina autorit bude požadovat trochu jiné chování, a nezdá se, že by jim zkušenost se mnou nějak komplikovala další život.

Tykání se mi osvědčilo. Ve všech třídách, kde se ujalo, bylo stvrzením toho, že se máme v podstatě rádi. Že já respektuji fakt, že škola pro ně není v jejich věku to úplně nejdůležitější, že můžeme mít úplně jiné představy o matice i čemkoliv jiném, že nemají pokaždé svůj den, ale přesto jsme v podstatě na jedné lodi a chci je respektovat. Oni pak chápali, že jako učitel se musím na spoustu věcí dívat jinak než oni, že je musím trápit písemkama, kontrolovat docházku a nutit je, aby něco dělali, i když se jim nechce. Obě strany věděly, že druhá nemůže bezmezně ustupovat a že může mít taky jinou pravdu, ale tykání bylo symbolem toho, že přesto spolu chceme vycházet.
A proto maturita na našem vztahu nic nezměnila. Jenom já jsem se od nich učil víc a oni ode mě míň.

Mně osobně se po tykání stýská. Ne kvůli němu, ale kvůli tomu, co znamenalo. Musím ale uznat, že kdybychom si tykali například s Dominikem, Danem, Káťou, Bárou, Evou, Monikou, Bohoušem, Luckou, Jakubem, Kristýnou, Petrem, Lubošem nebo Janou, znělo by to divně. Jako přetvářka, kterou nemá zapotřebí ani jedná strana. Škoda.